Kniha posledních fejetonů Ludvík Vaculík ve vrcholné formě

JSME V NEBI – Kniha posledních fejetonů aneb Ludvík Vaculík ve vrcholné formě

Smrtí Ludvíka Vaculíka přišla česká literatura o spisovatele, který jako jeden z mála vnímal naši mateřštinu ne toliko jako dorozumívací prostředek, ale viděl v ní mnohem víc – hlavně tedy nesmírně cenné kulturní dědictví, k němuž bychom se měli chovat s patřičnou úctou. Tento samorostlý a zemitý, především však láskyplný vztah k českému jazyku dosvědčuje celá Vaculíkova literární tvorba a v ní patrně nejvíce jeho fejetony. Jestliže se říká, že po Karlu Čapkovi uměl u nás psát fejetony už jen jeden spisovatel, a to právě Ludvík Vaculík, je v tom nejen kus pravdy, ale i neformálního ocenění.

Vaculíkovy knihy fejetonů Jaro je tady (1981-1987) a Srpnový rok (1988-1989) „odjakživa“ patřily k mojí oblíbené četbě a dodnes v nich obdivuji ony pro autora tak charakteristické atributy jeho tvorby – lehkost, svěžest a vtip při popisování nejrůznějších politických a společenských událostí i čistě osobních prožitků. A v psaní fejetonů Vaculík pokračoval i po r. 1989, a to prakticky až do své smrti, neboť ten poslední má datum 5. května 2015.

Nakladatelství Dokořán a Máj zasluhuje uznání

Kdo rychle dává, dvakrát dává – tímto příslovím se inspirovalo nakladatelství Dokořán a Máj a vydalo sbírku posledních fejetonů Ludvíka Vaculíka, konkrétně těch z let 2012-2015, již tři měsíce po jeho úmrtí. Kniha má název Jsme v nebi a začíná symbolickým textem s názvem Až umřu. Ten napsal autor sice již 16.5.2010, uveřejněn byl však až tři dny po jeho smrti a je to svého druhu spisovatelova (nejen literární) závěť.

Vaculíkovy fejetony dříve a dnes

Když srovnávám Vaculíkovy fejetony z posledních let s těmi dřívějšími, nacházím v nich mnoho společného, ale zároveň i rozdílného. Tím společným je samozřejmě ona bravura při práci s jazykem, „vaculíkovský“ literární styl, jedinečný a nezaměnitelný. Doba se změnila, jedny společenské problémy (řekněme socialistické) byly vystřídány jinými (konzumně kapitalistickými) a Ludvík Vaculík na tuto změnu reaguje svým pozoruhodným uměním formální pasivní rezistence, která však v sobě má obrovskou vnitřní sílu a dokáže oslovit víc než sebeplamennější projevy státníků. Vaculík např. nedští hromy a blesky proti homosňatkům, ale zcela klidně a věcně toto dnes tak módní téma rozebírá, poukazuje na některé praktické aspekty, jež z něj vyplývají a tím nepřímo ideu homosexualismu totálně zesměšňuje. Podobně vystupuje proti mediálním prznitelům českého jazyka, různým byrokratickým nesmyslům apod. Originální je ale třeba i jeho názor na poválečný odsun Němců – Vaculík si zkrátka nenechal za socialismu a ani potom vykolíkovat život politicky korektními direktivami a mluví tak, jak mu jeho valašská pusa narostla.

To „cosi“, čím se tyto poslední fejetony liší od předchozích, se dá definovat jen stěží. Snad je to jistá nostalgie, jakési latentně přítomné loučení se se životem a se čtenáři. Tento podtón, který občas zaslechneme mezi řádky, však v sobě nemá vůbec nic smutného, spíše „jen“ dojemného a noblesního:

Až umřu, ať je to jenom oznámeno.

Žádné veřejné orace si nepřeju. Katolický pohřeb budu mít na rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám drží místo v hrobě č. 55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne. Masaříka mám s muzikou zamluveného, ale teď nevím, jestli mě nepředběhl. Tedy domluvte se s tím, kdo tu kapelu teď vede. Na náhrobní kámen od Otmara Olivy z Velehradu jsem si vymyslel nápis: „Byl jsem tu a možná zas přijdu.“ Chtěl jsem tím vyjádřit návratnost života z téže hmoty, případně i nesmrtelnost duše.
Ludvík Vaculík prostě byl a zůstal svůj!

ISBN 978-80-7363-717-0
Vydavatel DOKOŘÁN a Jaroslava Jiskrová – Máj, 2015
Doporučená cena 253 Kč