Vieweghova Vybíjená jako vzpomínky na budoucnost?

V roce 2004 vydaná Vybíjená Michaela Viewegha se po jedenácti letech dočkává své reprízy a lze se jen dohadovat, proč se tak děje. Tím hlavním důvodem bude asi fakt, že se jedná zřejmě o Vieweghovo nejzdařilejší dílo, což ovšem samo o sobě vzhledem ke „kvalitě“ jeho literární tvorby nemá žádnou vypovídající hodnotu. Vieweghův ambivalentní pohled na literaturu a její společenskou funkci, od něhož se vposledku odvíjí jeho knižní velkovýroba pro nenáročné konzumenty, bohužel neskýtá mnoho invencí či tvůrčích nápadů. Ono to také při známém Vieweghově údernickém heslu „Každý rok nová kniha!“ asi ani jinak nejde – plnění norem se v případě literární tvorby ukazuje být poněkud kontroverzním počinem.

Vraťme se ale zpět k Vybíjené. Obecný rámec příběhu a postav se celkem nijak nevymyká z Vieweghova tradičního a osvědčeného scénáře „normálních lidiček v normálním životě“. Všudypřítomný pocit zklamání, nenaplněnosti, vyčpělých mladistvých ideálů je přítomen i zde, tentokrát v partě několika spolužáků z gymnázia, bilancujících na prahu čtyřicítky svou dosavadní životní dráhu. Pokud se Vybíjená nějak liší od jiných autorových knih, pak nejspíš tím, že obvyklá trapnost a prostoduchost jeho hrdinů tentokrát přece jen není tak do očí bijící, v příběhu lze zaregistrovat i některé vcelku zdařilé psychologické pasáže. Právě tady je možné hledat onen poměrně značný ohlas mezi „vieweghovskými“ čtenáři – prakticky každý z nich se může poznat či se identifikovat s některou z postav.

Přes určitá pozitiva se však i tato kniha pohybuje ve známých mantinelech sladkobolného vzdychání nad těžkostmi, které sebou život přináší, přičemž u tohoto konstatování zároveň všechno končí. Jakákoliv aktivní sebereflexe absentuje, všeprostupující pesimismus, jen zcela výjimečně ustupující do pozadí v krátkých okamžicích jakéhosi „prozření“, po nichž ovšem okamžitě následuje návrat k „dennímu pořádku“ je společným jmenovatelem všech postav. Zdá se, že Vieweghovi je prostě dáno psát jen a pouze takto, že rutina výrobního pásu, na němž své knihy produkuje, je prostě silnější než sebelépe míněný pokus o vysvobození se z této determinanty, tak charakteristické pro celou jeho dosavadní tvorbu. Jak známo, na tomto faktu nic nezměnila ani Vieweghova nemoc, kdy jeho příznivci očekávali „něco nového“ a dočkali se Mého života po životě…

Jestliže je tedy Vybíjená považována za vrchol Vieweghova působení na české literární scéně, pak je toto konstatování možné vnímat dvěma způsoby – buď jako story o promarněném talentu nebo (což je asi pravděpodobnější) jako příběh průměrného spisovatele, píšícího pro průměrného čtenáře, přičemž oba dva ví, že „na víc nemají“. V každém případě – titul „nejpopulárnější (rozuměj: nejčtenější) český spisovatel současnosti“ si svou znovu vydanou Vybíjenou Michael Viewegh zřejmě podrží i nadále.