Heinrich Himmler – soukromá korespondence masového vraha

„Druhý muž třetí říše“, „věrný Heinrich“… Tyto a jiné přídomky dosvědčují, že Heinrich Himmler měl v hierarchii nacistických elit zcela výsadní postavení a těšil se (dokud ji pár dní před koncem války neztratil) naprosté Hitlerově důvěře. Názory historiků na jeho skutečnou roli a postavení se však značně liší. Někteří považují Říšského vedoucího SS za pouhou figurku v čele organizace, kterou sice založil, do níž se však svým vojenským diletantstvím a inteligenčním deficitem vůbec nehodil.

Je pravda, že Himmlerovo pseudonáboženské fantazírování bylo předmětem vtipů a posměchu mezi samotnými jeho podřízenými, jeho pevné místo v Hitlerově nejbližší suitě po celou dobu nacistického hnutí (tedy včetně doby před „uchopením moci“) však zase nahrává těm, kteří se na Himmlera – resp. jeho schopnosti – dívají mnohem pozitivněji. Zmiňují se např. jeho organizátorské přednosti či umění manipulace, kdy rozděloval moc mezi své podřízené tak, aby nikdo z nich neměl „monopol“ na její používání.

Když se před časem objevila Himmlerova korespondence, kterou v průběhu dlouhých let vedl se svou ženou, stalo se zřejmým, že blíž pravdě jsou ti z historiků, kteří se na „druhého muže třetí říše“ a jeho historický význam dívají se střízlivostí a do značné míry i s despektem. Na stránkách knihy Heinrich Himmler – soukromá korespondence masového vraha (1927-1945) se prakticky všude setkáváme s maloměšťákem, žijícím ve skutečnosti pro přízemní, materiální cíle, takže si nemůžeme občas nepoložit otázku, jak se mohl takovýto člověk dostat tak „vysoko“. Fakt, že právě Himmler nakonec byl tím, kdo rozhodoval o životě milionů lidí a fakticky prováděl likvidaci Židů, je v tomto kontextu další záhadou.

Kdyby se nejednalo o jednoho z nejvyšších nacistických funkcionářů, patrně nikdo by této korespondenci nepřikládal zásadnější význam. Banální, tuctové dopisy dvou lidí nepříliš vysoké inteligence se ovšem právě tímto „kdyby“ stávají mimořádně závažným svědectvím, dávajícím nahlédnout do nacistického zákulisí možná víc, než toho jsou schopny oficiální dokumenty. Vedle Goebbelsových deníkových záznamů, ale třeba i pamětí velitele Osvětimi Rudolfa Hösse tak má čtenář, zajímající se o osobnostní profil předních nacistů, další možnost rozšířit si své obzory o myšlenkový svět muže, kterého shoda náhod či jím samým tolik vzývaný „Osud“ posléze dovedly ke zločinům, jaké dosud historie nepoznala.