Dovolíme si vám představit jednoho mladého člověka, který si dokázal jít za svým cílem. Mladého muže, který dokázal vystudovat šest vysokých škol za sedm let.
Pane Brůno, myslíte si, že je pro vás snadné vystoupit z komfortní zóny? Pokud ano, proč si myslíte, že tomu tak je?
Docela těžká otázka hned na úvod :-) Třeba právě v souvislosti s mým docela bohatým studováním by se dalo říci, že s tím až takový problém nemám, když jsem se pouštěl do stále nových studijních dobrodružství. Na druhou stranu je možno vnímat školní prostředí jako jednu velkou komfortní zónu a tak trochu umělý svět, jenž bude vždycky více či méně odtržen od praxe.
Osobně překročení komfortní zóny vnímám jako docela těžké, ale řekl bych, že ještě mnohem obtížnější je proces fixování si nového návyku. Je to hlavně o vůli a určitě nejsem výjimkou v tom, že někdy se zkrátka chce a někdy nechce…
Pamatujete se prosím na okamžik, kdy jste začal uvažovat o studiu na další vysoké škole? Co bylo oním zlomovým okamžikem? Dovolím se zeptat, nebyly to náhodou pochybnosti o nevhodně vybrané vysoké škole?
Určité pochybnosti asi občas také nastaly, ale hlavní motiv pro studium dalších škol to nebyl. Neřekl bych, že u mě nastal nějaký zlomový okamžik. Spíše šlo o průnik různých faktorů v průběhu času – chuť vyzkoušet si studium na zase úplně jiném typu školy, povzbuzení z úspěšného ukončení předchozí školy s dobrými výsledky, snaha využít možnosti a vlastní studijní potenciál, možná i touha v něčem vyniknout, roli hrála samozřejmě i podpora rodiny a nejbližšího okolí.
Celkem jste vystudoval šest vysokých škol za sedm let. Jaké byly důvody, že jste se k tomuto kroku rozhodl? Když se zpětně podíváte, jak tuto svojí životní fázi hodnotíte? Co vám studium na vysokých školách dalo nebo naopak vzalo?
Někdy odpovídám, že jsem se prostě jednoho dne probudil a řekl si: „do sedmi let vystuduju nejméně pět škol a budu si připadat hrozně chytrý! Občas tomu někdo dokonce uvěří :-) Realita byla samozřejmě trošku jiná. Jak už jsem zmínil v předchozí odpovědi, byla to souhra více vlivů.
Tuhle svou studijní část života hodnotím rozhodně pozitivně. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, kteří mě nějakým způsobem ovlivnili, inspirovali, obohatili. Vlastně mi přijde, že studování, stejně jako neformální vzdělávání a obecně osobní rozvoj, dnes tak nějak přirozeně patří k modernímu životu mladého člověka a myslím, že je to tak dobře.
Určitě to na druhou stranu stálo docela dost energie, času, logicky i peněz, také nějaké ty nervy a stresy, které k tomu přirozeně patří. Asi nejcennějším poznatkem, z těch všech na školách získaných, je pro mě uvědomění si, jak málo toho člověk může vědomostně obsáhnout vzhledem k dnešnímu rozsahu vědění prakticky ve všech oborech. Vždycky říkám, že studování díky tomu vede kromě jiného taky k určité pokoře.
Studoval jste i v zahraničí. Můžete pro nás porovnat rozdílnost studia na vysoké škole u nás a v zahraničí?
Přijde mi, že v zahraničí je studium více individualizované i profilované. U nás mám takový dojem, že většina škol se nemůže rozhodnout, zda chce být výzkumnou institucí, centrem excelence, profesně orientovanou školou nebo třeba mít podobu ´business school´. V souvislosti s různými reformními plány se o onom profilování už pěkných pár let akademicky zasvěceně mluví, ale v praxi to až tak vidět není.
Už ze studentských výměnných pobytů se mi vždycky studenti ze západních zemí jevili takoví zdravě sebevědomější a na první pohled drzejší, ale přitom třeba k pedagogům uctivější. V naší zemi se studuje více kolektivně, tradičně fungují různé studentské výpomoci (co si budeme povídat, i včetně těch méně poctivých). V zahraničí se takříkajíc jede spíše na sebe, už i školní prostředí je většinou poměrně dost soutěživé.
Pokud by jste si měl vybrat pouze jedinou vysokou školu ze šesti absolvovaných, kterou by jste zvolil?
Diplomaticky bych měl říci, že je těžké vybrat pouze jednu jedinou školu, neboť z každé z nich jsem si něco odnesl, kromě diplomu samozřejmě. A vlastně je to do značné míry pravda. Ale klidně odpovím i nediplomaticky. Mně se nejvíce líbilo na ČVUT. Zrovna včera jsem se náhodou bavil s jedním člověkem, jenž tam studoval asi před třiceti lety, úplně jinou fakultu, zcela jiný obor, také tedy v diametrálně odlišné době a bylo zajímavé, že jsme se přesto shodli na tom, že tahle univerzita měla a má dobrou a podnětnou atmosféru, stejně jako mnoho skutečných osobností z řad pedagogů, na které člověk rád vzpomíná.
Někdo by možná řekl, že jste věčný student. Vy jste však stihl vystudovat šest škol za sedm let. To není o mnoho déle, než je řádné studium na běžné vysoké škole. Co pro vás bylo osobně nejnáročnější? Co vás hnalo dopředu?
V tomto ohledu považuji za důležité, že mě studium v zásadě bavilo. Samozřejmě u každého nastanou kritické chvíle, stejně tak některé předměty studenta osloví více, jiné méně, ale těžko by kdokoliv vystudoval více škol, pokud by měl obecně ke studování averzi.
Náročnější mi to přišlo vždy spíše ke konci, taky hlavně psychicky. Říkáte si, že teď už to zbývá jenom dorazit, ale ty poslední kroky bývají někdy obtížné. Největší motivací do dalšího studia pak pro mě byly předchozí studijní úspěchy.
Obligátní otázka na konec. Co pro vás znamenají moderní technologie? Pomohli vám ve studiu, v osobním nebo pracovním životě? Která technologie nebo návyk vám pomohl nejvíce?
Osobně si třeba bez internetu těžko dovedu představit život, ať už po stránce studijní, pracovní, anebo i volnočasové. Celkově se nicméně k moderním technologiím snažím přistupovat tak, abych se jimi nenechal pohltit. Ono je to jako s mnoha dalšími věcmi – dobrý sluha, zlý pán. Například sociální sítě v soukromém životě nepoužívám skoro vůbec. Třeba ve volný den vůbec nezapínat počítač, anebo nekoukat na mobil je dle mého celkem užitečný návyk, který se snažím, se střídavými úspěchy, dodržovat.
Děkujeme moc za rozhovor, redakce
