Kdo se bojí, nesmí do Lucemburské zahrady
Obyčejné odpoledne středoškolského učitele na začátku prázdnin. To by mohl být dobrý začátek lehké letní komedie nebo existenciálního románu o stárnoucím muži. Nic z toho ale na dalších stranách Lucemburské zahrady nenajdete. A pokud ano, rozhodně ne ve formě, kterou byste čekali. Hlavní hrdina Paul se totiž díky malichernému přepsání na klávesnici dostává k jednomu velmi zajímavému textu, napsanému jazykem, který přímo vyzývá ke zkoumání. A tak se stane, že se z normálních prázdnin stává kolotoč událostí, hraničící s realitou i životem. Stejně jako v jiných svých románech, dokázal autor Michal Ajvaz dokonale vystihnout moment zvratu, kdy se hrdina dostává ze svého nudného života na hranice všeho. A často i za ně.
Takzvaný magický realismus, který je pro Ajvaze typický, nebojící se splynutí reality a fantazie, může být pro některé čtenáře překvapivý, nebo dokonce nepřijatelný. Pokud ale přistoupíte na hru, do které vás Ajvaz zve, jistě nebudete litovat. V této literární hře se totiž může bez mrknutí oka stát, že hrdina Paul nachází na opuštěném ostrově uprostřed hustého pralesa vydlážděné náměstí a v jeho středu stejný dům, jako je ten, ve kterém žije v Paříži. Učitel Paul začne o tomto novém světě psát román, který se pak stává další rovinou, do které je čtenář pozván. Jde tedy o čtení dvojího textu, dvojí reality. A právě to může být na Ajvazových dílech tolik lákavé.
Závěr recenze knihy Lucemburská zahrada
Možná tato fantasknost, tolik ojedinělá v českém literárním prostředí, byla jedním z důvodů, proč dostala kniha Lucemburská zahrada v roce 2012 cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu roku. K tomuto ocenění bych se jednoznačně přidala, přestože jsem některé pasáže románu musela pro lepší pochopení číst dvakrát. Ale to se u složitějších děl holt občas stává.
Kniha Lucemburská zahrada na portále české literatury
